České středohoří - lidožraví mravenci a Radobýl
-kdy-05/2025
-kde-Sebuzín - Žalhostice (Ústecký kraj)
-jak se tam dostat-autobusem do Sebuzína, vlakem ze Žalhostic
-čas-18km (7h)
Vyjela jsem na výlet do další neprobádané části Českého středohoří. Vlakem do Ústí nad Labem a pak autobusem do Sebuzína. Místní autobusy mají výhodu, že se dá jezdit „na platební kartu“ člověk si prostě „pípne“ při nástupu a výstupu a jízdné se mu spočítá. Ze Sebuzína jsem se vydala nahoru po modré, přičemž vlastně asi nejhorší kopec byl v Sebuzíně na náměstí. Lesem už se pak šlo po celkem mírném stoupání. Po vyšlapané pěšince jsem se podívala na kopeček Kostelní vrch, odkud byly první výhledy na protější kopce a zelené louky okolo. Dál jsem pokračovala po modré značce k přístřešku Pod Trabicí, kde jsem si chvíli odpočinula před výstupem na Plešivec. A ještě že tak! Dál po modré na vrchol Plešivce se to totiž hemžilo lidožravými mravenci. V podstatě celý Plešivec je jedno velké mraveniště a lidmi vyšlapané stezky se mravencům zrovna dobře hodí k cestování mezi kupkami. Problém je že jsou dost agresivní. Hned se chytají bot a koušou. Mě naštěstí jen do bot, ale tak moc, až jsem měla na botách kapičky kyseliny mravenčí, jak se do nich zakusovali. Člověk nesmí zastavit. Cesta je čím dál tím prudší, dole jsem potkala dva lidi, kteří šli jen okolo kopce s sprintovali a dupáním sklepávali mravence z bot. Nahoru do kopce to bylo o něco horší, přesto jsem šla co nejrychleji to šlo až mě svaly pálily a na plicích píchalo. Ufuněná a z posledních sil jsem rychlochůzí došla až na vrchol. To byl trénink! Za odměnu nahoře mezi kameny byl klid. V přístřešku na vrcholu kopce seděl pár a zoufal si. Prý je mravenci tak vyřídili, že omylem vylezli na špatný kopec a teď je čeká ta horrorová cesta ještě jednou. Trvalo mi dlouho, než jsem zase chytla dech, ale naštěstí jsem si tu v klidu mohla projít pár vyhlídek, mezi kameny se mravencům nechtělo. Ještě že tak, protože cesta dolů na opačné straně kopce po suťovisku byla náročná i bez mravenců. Kameny se viklaly a já jsem po tom sprintu neměla moc jisté nohy. Jakmile ale zase začal les, nastalo hemžení na zemi na novo. Člověk je mohl i slyšet jak šustí všude v listí. Dole u odbočky na kopec jsem potakala další turistku, ptala se jestli na Plešivec už je to tady nahoru. Říkám, že ano, ale přidala jsem varování o mravencích. „Aha, aha“ říká ona „no kolega v práci mi říkal, že to nahoru dokonce běžel“ na to jsem jí odpověděla, že to možná není tak úplně špatný nápad a ať se podívá, že za tu chvíli, co jsme se zastavily už nám okusují boty. Ona se podívala na nohy a s výkřikem se vydala poklusem do kopce „no tak teda běžíme! Běžíme!“.
Sešla jsem dolů do Kamýku a s úlevou přivítala asfaltové silnice. Ještě jsem se podívala na vyhlídky kolem zříceniny hradu a pak si šla trochu vydechnout do místní hospůdky. Přeci jenom mě z toho běhu ještě trochu pálily plíce. V hospůdce bylo živo a podle rozhovorů jsem pochopila, že místní o problému vědí a na Plešivec nechodí. Z Kamýku jsem se pak vypravila dolů po zelené značce na vyhlídku na Labe. Jmenuje se vyhlídka Tři kříže, ale na fotce se mi je zachytit nepodařilo, protože něž jsem je já hloupá pokochala výhledy, dorazila obří skupinka lidí, kteří si u křížků udělali základnu. Výhledy na řeku i vinice, pokud se nepletu nejsevernější vinice v ČR, ale byly krásné. Dál jsem pokračovala kolem zmíněných vinic, podél kopců Malá a Velká Vendula. V pozadí se vypínal Lovoš. Trochu jsem si odpočinula před posledním velkým výstupem a vydala se dál na cestu nahoru do obce Malíč a na vyhlídku nad Malíčem. Na vyhlídce bylo zajímavé, že tu rašily nějaké velice zvláštní rostliny, ale na informační tabuli o nich nebylo ani zmínka. Internet říká, že je to „záraza“. A zajímavé je, že záraza je parazit, takové "jmelí" trávy a rostlinek. Nemá žádné zelené listy a vodu i živiny si bere z hostitelské rostliny.
Poslední úsek cesty byl výstup na Radobýl a pak sestup dolů do Žalhostic. Do kopce bez mravenišť bylo i šlapat na horu za odměnu. A když už jsem dneska citovala další výletníky neodpustím si to ani tady. Dva pánové, co zrovna vyšlápli nahoru a jeden si stěžoval druhému „Ty jsi říkal, že dneska tady nikdo nebude a přitom tu jsou všichni!“. To krásně vyjadřuje atmosféru na vrcholu, kde byl kromě běžných turistů a výletníků i celý jeden sportovní tým. Stačilo si ale chvilku počkat a vrchol se trochu vylidnil. Výhledy byly opět krásné, na Litoměřice, Lovosice, Labe a další kopečky Českého středohoří. Mezi nimi, ostatně jako celý den, se výhružně ukazoval Plešivec. Nechtěla jsem ho ani vidět, ještě že dolů se jde po opačné straně kopce.
